Přímluvy

„Přímluvy z Břevnova“ vyšly knižně

V Nakladatelství Vyšehrad vyšla v únoru 2019 pod názvem „Přímluvy – Všeobecná modlitba věřících“ kniha mešních přímluv. Jedná se o přepracovanou a rozšířenou sbírku, která je k dispozici na těchto stránkách. Kniha má potřebné církevní schválení k užívání v liturgii.

Bližší informace vč. ukázek najdete na https://www.ivysehrad.cz/tituly/59546383/primluvy-liturgicke-texty/, kde je také možné knihu zakoupit.

Další možnost nákupu je v e‑shopu Karmelitánského knihkupectví: https://www.ikarmel.cz/produkt/primluvy-liturgicke-texty‑1

Oratio fidelium seu universalis – Všeobecná modlitba věřících

Přímluvy ke stažení

[ve formátu PDF]

Na těchto stránkách naleznete Přímluvy, které od 1. neděle adventní roku 2006 připravuje pro břevnovskou farnost Jan Rückl. Jsou zde především přímluvy pro neděle a významné svátky, ale také pro všední dny a některé další příležitosti.

Přímluvy jsou ke stažení ve formátu PDF. Po kliknutí na odkaz se Vám příslušný soubor otevře v novém okně, pak si jej můžete uložit do svého počítače.

Přímluvy pro Vánoce, Velikonoce, Letnice a další svátky Páně najdete na stránce Svátečních přímluv.

Doporučujeme také Přímluvy, které od září 2011 připravuje Pastorační středisko pražské arcidiecéze.

O historii a smyslu přímluv

Ať jsou obnoveny „přímluvy“ — „společná modlitba“, „modlitba věřících“ — po evangeliu a homilii, především o nedělích a zasvěcených svátcích. Tak se budou s účastí lidu konat prosby za svatou církev, za ty, kdo vládnou, za ty, které tíží různé těžkosti, za všechny lidi a za spásu celého světa. (Srov. 1Tim, 2,1−2) Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium Druhého vatikánského koncilu, čl. 53

V přímluvách neboli modlitbě věřících odpovídá lid na Boží slovo s vírou přijaté a vykonává poslání svého na křtu přijatého kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, čl. 69

Víme jistě, že od 2. století končila liturgie slova slavnou společnou modlitbou za církev a za svět. Mluví o ní pseudopavlovské pastorální epištoly (1Tim, 2,1−3) i Justinova Apologie Antoniu Piovi. Brzy dostala formu ektenie: Jeden ze sloužících přednášel intence, shromáždění stereotypně odpovídalo aklamací, nejčastěji „Kyrie eleison“, „Pane, smiluj se“. Tak tomu bylo ve všech liturgiích kromě Říma, kde měla modlitba věřících původně tuto podobu: Jáhen přednesl intenci a vyzval přítomné, aby poklekli; po chvíli ticha pronesl celebrant oraci, na niž odpovědělo shromáždění „Amen“. Takto se pokračovalo, dokud nebyly všechny intence vyčerpány. Délka této modlitby věřících způsobila, že po zavedení ektenie v enarxi byla opomíjena, až přežila jen v obřadech Velkého pátku. Když byla úvodní ektenie redukována na pouhé Kyrie, zmizely z pravidelné římské liturgie přímluvy vůbec. Užívalo se jich jen mimo mši především ve formě litanie ke všem svatým. V lidu byla tato forma modlitby velmi oblíbená a pozdní středověk i barok novou tvorbou litanií hýřil. Obsah těchto litanií už ovšem s intencemi modlitby věřících většinou nesouvisel. V byzantské liturgii byl vývoj opačný: ektenie prostupují celý obřad a překrývají modlitby kněze.

Modlitba věřících se ve mši udržela v galikánské oblasti a z ní se znovu šířila po celé Evropě, přestože v oficiálních římských knihách už po ní nebylo památky. Zvlášť krásné přímluvy mají některé staré české utrakvistické misály. Jejich ubohým zbytkem bylo u nás do nedávné doby na venkově tzv. modlení, které se konalo po kázání (nebo před mší. Pozn. red.) Také reformační církve si přímluvy uchovaly: staly se závěrem obvyklé bohoslužby v podobě dlouhé improvizované modlitby kazatele, která více méně obsahuje jejich intence.

Nový mešní řád po Druhém vatikánském koncilu modlitbu věřících do mešní liturgie sice oficiálně zavedl, ale je s podivem, jak rychle v praxi znovu degenerovala. I v oficiálních latinských předlohách je redukována na čtyři intence, jejichž formulace se nepoučily ze starých vzorů: je často upovídaná a nepřehledná. (Redukce na čtyři prosby je důsledkem povrchní aplikace požadavku, aby modlitba za církev a za svět byla rozdělena do čtyř skupin proseb: za církev, za svět, za trpící a za vlastní církevní obec. Pozn. red.) O pseudotvořivosti, ve které se na tomto místě bohoslužby mnozí vyžívají, je lépe pomlčet. I oficiálně vydávané sbírky přímluv prozrazují nejen neschopnost liturgické tvorby, ale i neznalost vývoje a smyslu této důležité části mešního obřadu.

Přímluvy jsou formálně zvlášť citlivým místem liturgie a obsahově spolu s eucharistickou modlitbou a otčenášem nejdůležitější modlitbou shromážděné církve. Když se totiž členové místní církve slavnostně modlí za svět a křesťanstvo, a takto berou na sebe za svět a křesťanstvo odpovědnost, stávají se před Bohem královským kněžstvem a sjednocují se ve smýšlení se svým vzkříšeným Pánem, Ježíšem Kristem, naším přímluvcem u Otce.V zásadě může postačit jeden dobrý formulář přímluv pro celý rok. Po neustálé variabilitě touží člověk buď z roztěkanosti, nebo proto, že ve formulaci modlitby sám sebe nachází málo, že si její obsah nemůže přivlastnit a těžko se mu odpovídá „Amen“. Otčenáš, symbolum (Credo), aklamaci „Pane, smiluj se“ nebo některé žalmy říkáme často, a nikdy nás neomrzí.Modlitba věřících byla vždycky modlitbou za celý svět a za celou církev a za jejich obecné potřeby. Úzká situační aktualizace je tedy nevhodná. Místní církev se v ní totiž modlí za sebe jen potud, pokud starosti světa a obecné církve jsou také jejími starostmi, v důvěře, že patří do světového společenství, v němž církve za sebe navzájem vzývají boží milosrdenství. Tím není řečeno, že by se mezi intence přímluv neměly nikdy zařadit aktuální prosby: např. při křtu za katechumena, při svatbě za snoubence, při pohřbu za zemřelého. Také stará církev vždycky zvlášť prosívala za své zemřelé, za své vězně, za vypovězené nebo odsouzené. Ale tyto intence musí být vždycky mezi ostatními v menšině. A i obsahově musí zůstat naprosto úměrné smyslu modlitby věřících. (Prosba za železničáře v Den železničářů, „aby dobře vykonávali své obtížné zaměstnání“, je sice k železničářům chvályhodně laskavá, ale vyjímá se podivně — také proto, že křivdí např. tramvajákům, na které se potom vlastně nepamatuje, letcům a bůhví ještě komu; třeba cestujícím ve vlaku nebo v letadle. Tento příklad není vymyšlený, ale odposlouchaný v jednom katolickém kostele.) Pro obsah jednotlivých intencí musí být kromě zdravé tradice rozhodující skutečná starost církve a jejího představeného o svět a křesťanstvo. Po stránce formální jsou přímluvy vysvědčením zralosti pro předsedajícího i pro církevní obce tak jako žádné jiné místo bohoslužby. Z. B. Bouše OFM, Malá katolická liturgika, Vyšehrad, Praha 2004 (kráceno a upraveno)

Přímluvy zaujímají zvláštní postavení, protože se v nich uplatňuje kněžství všeho Božího lidu. Tím se stávají samostatnou částí liturgie. Na druhé straně jsou však vzhledem ke struktuře eucharistické liturgie zakončením bohoslužby slova a neměly by být bez vztahu k obsahu čtení. Rovněž by se alespoň v některých přímluvách mělo odrážet tajemství svátku. Ale bylo by naprosto nesprávné, kdyby se z nich stal moralizující dodatek homilie a kdyby se v nich opakovala (v kázání zcela legitimní) parenéze. Přímluvy jsou modlitbou, nikoli kázáním nebo nabádáním ke křesťanskému životu. J. B. Emminghaus, Eucharistie, Síť, Praha 2001 (kráceno)

Poznámky autora

Přímluvy, které jsou zde k dispozici, se snaží splňovat všechny výše uvedené požadavky, chtějí být všeobecnou (všezahrnující) modlitbou za skutečné potřeby dnešní církve a dnešního světa, nikoli morálním ponaučením zamaskovaným do formy proseb. Vznikají z meditace nad biblickými čteními a ze sledování dění v současném světě — tedy ze života. Biblická čtení se neodrážejí jen tématicky v některých jednotlivých intencích, ale i v úvodních výzvách a v závěrečných modlitbách, které jsou často tvořeny např. parafrází verše příslušného žalmu. Odkazy na biblická místa a na konkrétní události bývají v textu pro informaci uvedena v závorkách.

Jako inspirace autorovi slouží také přímluvy dostupné na internetových stránkách některých církevních institucí: Benediktinské arciopatství Beuron, Biskupství Trevír, Německý liturgický institut, portál listu Gość Niedzielny, Coena — evangelická liturgická iniciativa. Tyto texty byly prvotním impulsem pro vytváření přímluv vlastních, ale výsledné texty zdaleka nejsou jejich pouhým překladem. Proto také zde zveřejňované přímluvy podléhají autorskému zákonu. Je možné je stáhnout, upravit a použít pro vlastní potřebu. Nelze je však bez souhlasu autora dále jakýmkoli způsobem, např. tiskem, šířit.

Formálně bývají přímluvy rozděleny do čtyřech tématických okruhů, které jsou v textu naznačeny grafickými symboly: za církev (plný čtvereček), za svět (prázdný čtvereček), za trpící (•), za místní společenství (°). Dbá se o to, aby přímluvy jako celek byly opravdu modlitbou: Na začátku, tj. v první intenci nebo v první aklamaci lidu (podle toho, o jakou formu přímluv se jedná) nechybí jasné oslovení „Pane“ nebo „Bože“. Ve většině případů jsou intence formulovány tak, že samy o sobě nejsou modlitbou, ale výzvou k modlitbě na zmiňovaný úmysl („Prosme za nemocné a opuštěné.“, příp. „Pamatuj na…“). Tento způsob se zdá být nejvhodnější z několika důvodů: 1) Shromáždění nedává Bohu návod, co přesně má dělat, jako např.: „Dopřej těm, kdo chtějí duchovně žít, dostatek dobrých náboženských knih.“(Přímluvy, svazek II., ČBK 1993, s. 55) 2) Snáze se vyhneme moralizování, jako např.: „Za ženy naší farnosti prosíme, aby hlavní poslání života viděly v péči o rodinu.“ (Tamtéž, s. 54) 3) Ze slohového hlediska (aby se snížila frekvence slova „prosit“) dovoluje tento způsob užít aklamaci „Pane, smiluj se.“

Mají-li si přímluvy zachovat charakter všeobecné modlitby, není vhodné je krátit a některé intence vynechávat.

Kéž texty zde uveřejňované přispějí k tomu, aby všeobecná modlitba věřících byla upřímná a pravdivá.

Jan Rückl