Co je to eucharistie (lidově mše svatá)? Řecké slovo eucharistein znamená děkovat. Setkáváme se, abychom vzdali díky v modlitbě. A to je snad nejdůležitější postoj křesťana. Ve křtu se poprvé setkáváme s Bohem, je branou do života v Božím společenství. Toto společenství se upevňuje přijetím svátosti biřmování, kdy dostáváme dary k tomu, abychom měli sílu obhájit své postoje a jednali podle nich (viz. svátos biřmování). Eucharistie dokonává život v Božím společenství zde na zemi. Dnes jsme zvyklí mnohé naše lidské zvyky individualizovat a je tak složitější být si blízko. Proto je eucharistie vyvrcholením společného setkávání a centrem veškerého dění v životě z víry, jsme nejblíže Bohu a máme být (nej)blíž i sobě. Nikde jinde se nesetkáme s Bohem tak niterně jako v eucharistii. Proto eucharistii vnímáme jako vrchol naše pozemského života. V jakém smyslu? „Vždyť život končí smrtí“. Ano, fyzickou jistě. Ale v eucharistii prožíváme celou pravdu o našem životě. Když někomu za něco poděkujeme, vážíme si jeho daru. Život je příliš cenný na to, abychom za něj někomu nebyli vděčni. Bůh nám daroval sebe v Ježíši Kristu, který obnovil náš život poškozený hříchem. Víme, že pokud se má z obilí stát chléb, musí projít jistým procesem zániku. Podobně Ježíš vzal na sebe naši smrtelnost a zemřel za nás na kříži, ale jeho život nezanikl, věříme, že vstal z mrtvých a proto se pro nás mohl stát pokrmem. Pokrmem, který nikdy neschází, protože čerpá ze síly vzkříšení – neustálého rození (k věčnému životu), proto také (i když nepatrný kousek chleba) má větší sílu než jakékoli pozemské pokrmy. Tento pokrm je Boží slovo a Tělo a Krev Páně. Potřebujeme slyšet Slovo, které nás přesahuje a potřebujeme se sytit samým Bohem, který je, jak věříme, přítomný v chlebě a víně.
K takto velkému tajemství nemůžeme přistupovat bez přípravy. Přijímat Tělo a Krev našeho Pána může ten, kdo je pokřtěný v římskokatolické církvi a žije s ní v jejím plném společenství. Co to znamená? Žije (praktikuje) svou víru v církvi. Pravidelně chodí do kostela a přistupuje ke svátosti smíření. Abychom se mohli opravdově společně setkat a sytit se Božím slovem a Eucharistií, je třeba se oprostit od všeho, co nás svazuje (viz. svátost smíření).
První svaté přijímání je příležitostí, jak se přiblížit „něčemu”, „někomu”, kdo v nás neustále promlouvá a tento hlas nás vede k tomu, že bychom měli „se sebou něco dělat”. K prvnímu svatému přijímání přistupují děti asi od 7 let, kteří mají v rodině zázemí víry, někoho, kdo jim jde příkladem (…). Dále pak mohou k prvnímu svatému přijímání přistoupit samozřejmě i dospělí, po náležité přípravě, kteří byli pokřtěni jako děti a více se o Bohu nedověděli.
Svátost eucharistie, slavit eucharistii můžeme u nás každý den (viz. pořad bohoslužeb). Jakékoli dotazy u P. Václava (viz. kontakty).
napsal: Václav Snětina, ilustrace: Madla Jakešová
Způsob přijímání Těla a Krve Páně
Sv. přijímání má v naší liturgii pohnutou historii. Od počátku církve přijímali všichni Tělo Páně pod způsobou chleba a Krev Páně napitím z kalicha. S počátkem středověku přistupovalo ke stolu Páně stále méně laiků. Převládlo mínění, že vše záleží jen na knězi: on koná vše — tedy i přijímání — sám jménem lidu a za lid. Laici se stali pasivními diváky. Situaci řešil IV. lateránský koncil r. 1215 nařízením přijímat alespoň jednou ročně o Velikonocích. Většinou se ale podávalo jen Tělo Páně mimo mši, tj. způsobem, jakým přijímali nemocní.
Druhý vatikánský koncil otevřel cestu k obnově původního plného způsobu přijímání. Hlavní důvody jsou:
- splnění příkazu Vezměte a pijte z něho všichni
- mše není jen soukromým setkáním s Kristem, ale společným stolováním shromážděné obce
- Krev Páně je pečetí nové smlouvy, na níž mají účast všichni.
Přijímání probíhá takto: Přicházíme prostřední uličkou. Nejprve se přijímá obvyklým způsobem Tělo Páně (na ruku nebo do úst). Kdo chce, může pak přijímat Krev Páně. Podávající nejprve řekne Krev Kristova a přijímající odpoví Amen, čímž vyjádří svou víru. Poté přijímající převezme kalich pevně do rukou, napije se a opatrně vrátí kalich podávajícímu. Napitím se rozumí jeden doušek. Těm, kdo mohou vzít kalich jen do jedné ruky (např. staří lidé s holí), pomůže podávající tím, že kalich přidrží i během napití. Není třeba mít strach, že dojde k zneuctění. Toho by se dopustil, kdo by kalich rozlil schválně s úmyslem pohanět Krev Páně, nikoli ten, kdo by kalich neúmyslně upustil. Pokud je v kalichu malý úlomek Hostie, jedná se částečku, kterou kněz při lámání chleba do kalicha vložil. Pokud někdo nepřijímá napitím (z ohledu na ostatní, aby nešířil infekci), přijme Tělo Páně na ruku, přistoupí k tomu, kdo podává kalich, namočí Hostii v Krvi Páně a vloží si ji do úst. Než to však udělá, proběhne dialog s podávajícím: Krev Kristova — Amen. Odchází se po straně kostela.
Jan Rückl
Podávání svatého přijímání osobám se sníženou pohyblivostí
Při nedělní farní mši svaté v 9.00 kněz podává zvlášť svaté přijímání těm, kdo mají potíže s chůzí. Nemocní zaujmou místa už od začátku mše svaté na krajích lavic směrem do středu baziliky. Na začátku svatého přijímání se tito postaví (nebo někdo, kdo tak učiní za ně), aby kněz o nich věděl a mohl je snadno s eucharistií středem baziliky obejít. Až se kněz vrátí zpět před oltář, teprve potom se všichni ostatní řadí ke svatému přijímání obvyklým způsobem.
P. Václav Snětina
