Volání po svobodě, která není svobodou

Daniel Kroupa, filosof a pedagog

Svoboda je příliš vzácným darem, než abychom mlčeli k tomu, když někdo popírá, nebo když překrucuje její význam. To první dělávají bojovníci za všeobecnou rovnost a toho druhého se dopouštějí lidé, kteří si svobodu nárokují jenom sami pro sebe, aniž by ji respektovali u druhých.

Rovnostáře protentokrát odbudeme poukazem, že rovnost je hodnotou pouze tehdy a v těch případech, je-li odvozena od svobody. Pro živočichy řízené přírodními instinkty a neschopné svobodného rozhodování nemůže být rovnost něčím, co by bylo hodno jejich úsilí. A touží-li otroci po rovnosti s pány, pak jen proto, aby byli také svobodnými.

Dnes je naším problémem pojetí svobody překroucené bezohledným sobectvím, jehož jsme aktuálně svědky u lidí odmítajících se podřídit vládním opatřením směřujícím k potlačení nebezpečné nákazy.

Jistě jsou mezi nimi mnozí, kteří nevěří oficiálním zprávám o hrozbě, jakou virová epidemie představuje, ani informacím o účinnosti vakcín, jejich schopnosti šíření nemoci zabránit. A podléhají představám, že to všechno je jenom spiknutí farmaceutických firem, které chtějí maximalizovat své zisky.

O těch si můžeme myslet, že jsou popletení dezinformacemi, anebo že se prostě mýlí.

Nabídnout lepší řešení

Závažnější z našeho hlediska je však uvažování těch, kteří jsou přesvědčeni, že jejich svobodu nesmí stát omezovat ani v situaci obecného ohrožení. Opírají se o pojetí autonomního jednotlivce, jehož svoboda spočívá v neomezeném právu sledovat své vlastní zájmy. S tímto pojetím pracují politické teorie společenské smlouvy a ekonomické teorie trhu.

Někdy se nazývá „metodickým individualismem“, který je užitečný, pokud jde o rozkrývání některých způsobů chování lidí ve společnosti a v hospodářských vztazích.

Bezmyšlenkovitým zobecněním tohoto konceptu a aplikací mimo stanovený teoretický rámec se z metodické pomůcky snadno stane špatná filozofie člověka s tragickými následky.

Lidé se totiž nerodí jako autonomní jedinci, ale jako bezmocná nemluvňata, která k tomu, aby se stala bytostmi schopnými jednat samostatně, potřebují péči a výchovu od druhých lidí.

Významem slova autonomie je život podle vlastních pravidel. A tomu se člověk musí naučit tím, že nejprve žije podle pravidel sdílených s druhými. Tak je to do chvíle, než se jeho rozumové uvažování rozvine do té míry, že je schopen převzít odpovědnost za tvorbu pravidel vlastních.

Vlastními jsou však pouze ve vztahu k tomu, kdo za ně odpovídá. Nemají-li ale být tato pravidla nesmyslná, nesmí být svévolná; vždyť svévole je nepotřebuje. Platnými pro jednotlivce se mohou stát pouze tehdy, splňují-li podmínku, že se mohou stát pravidly platnými pro všechny – tedy zákony.

Takový je tedy mravní základ naší autonomní svobody, která z principu nemůže být sobecká.

Lidé, kteří se k ní hlásí, tedy nemohou jenom odmítat vládní zákonná opatření směřující k ochraně celku společnosti před zhoubnou epidemií, ale musí být schopni nabídnout lepší řešení a o něm přesvědčit ostatní. Pokud tak nečiní, je jejich volání po svobodě jenom projevem svévole a ta nás nemusí zajímat.

S laskavým souhlasem autora textu