Povzbuzení pro dnešní den

20. dubna 2020 – Pondělí po 2. neděli velikonoční

Jan 3, 1 – 8

Vítr vane, kam chce.

Milí farníci, vítr vane, kam chce, a my ho nechytíme. Škádlíme děti, když je povzbuzujeme, aby chytily závan větru. A děti vyskakují s rukama nad hlavami a snaží se, ale brzy poznají, že jen tropíme legraci. Ježíš dnes užívá naši pozemskou zkušenost o vanoucím větru ve smyslu síly Ducha svatého. Nepozorný čtenář by se mohl domnívat, že si člověk může dělat, co chce. Ale Ježíš Nikodémovi vysvětluje podstatu svobody, do které se člověk narodí, přijme-li Ducha svatého. Kdo se narodil z Ducha, nechá se nést vanutím Boží lásky. Nechá se nést vanutím Boží milosti, která někdy podivně lomozí, ale nevíme, odkud přichází a kam jde (srov. Jan 3, 8), a opravdu se člověk může ocitnout tam, kde ho Bůh chce mít, třeba i v jiné části světa. Své o tom ví misionáři, asi na prvním místě jezuité. Ale právě z těchto vanutí a závanů Ducha vznikají dějiny křesťanství. Řekneme si, to se týká jen velkých událostí, o nichž čteme v Písmu, nebo v historických životopisech svatých mužů a žen. Čteme-li v takovéto „kronice církve“ (kronikou té církve prvotní jsou Skutky apoštolů), zjistíme, jak nenápadně vzniká Boží dílo v člověku, v těch nejobyčejnějších „kulisách“ běžného života. Narodit se znovu. K tomu nás dnes Ježíš vyzývá. Dnešním dnem vstupujeme do doby velikonoční, v ní máme uvažovat nad vlastním křtem a dary Ducha. Vyjděme ven, na čerstvý vzduch, kde vanutí větru ničí všechny bakterie a viry. S dětmi se třeba podívejme na listí, kterým hýbe vítr na větvích stromů. Vystavme se i tomu vanutí Božího Ducha, ať ničí veškerou nákazu a epidemii zla a hříchu, přemýšlejme nad darem křtu a podílu na společenství, které nezná hranice, natož zdi našich bytů a domů.

Pán žehnej všem! + P. Václav