Velikonoční slovo prof. Jana Sokola – závěr Oktávu – apoštol Tomáš
Jan 20,19−31 Nevěřící Tomáš
To, co jsme právě slyšeli, je závěr předposlední kapitoly evangelia podle Jana a jeho poslední dva verše jako kdyby shrnovaly obsah celého evangelia. Celá kapitola začíná tím, jak v neděli brzo ráno šla Marie Magdaléna k Ježíšovu hrobu a polekala se, že je prázdný. Běžela to ohlásit Petrovi a Janovi, protože si myslela, že Ježíšovo tělo někdo ukradl. Oba apoštolové běželi ke hrobu a shledali, že je skutečně prázdný, ale plátna, do nichž bylo mrtvé tělo zabaleno, tam zůstala pečlivě složená. O apoštolu Janovi se krátce říká, že to všechno uviděl a uvěřil. Ale Marie z Magdaly zůstala stát venku před hrobem a plakala. Když do hrobu nakonec nahlédla, uviděla dva anděly v bílém, a když se otočila, stál za ní Ježíš, kterého ale nepoznala a považovala za zahradníka. Ježíš se jí zeptal, koho hledá, a teprve když ji oslovil jménem, poznala v něm svého učitele. Ježíš ji požádal, aby se ho nedotýkala, a poslal ji za apoštoly se vzkazem, že vystupuje k Otci, „ke svému a vašemu Bohu“.
Poslední dvě kapitoly Janova evangelia jsou pro biblisty i čtenáře a posluchače opravdová záhada, nebo spíš řada otázek. Jak jsem už zmínil, konec dnešního úryvku vypadá jako závěr celé knihy, ale pak následuje ještě celá 21. kapitola, která popisuje Ježíšova zjevení apoštolům v Galileji a má na konci druhý, o něco obšírnější závěr. Když si pozorně přečtete poslední kapitoly ostatních tří evangelií, zjistíte, že se sice shodují ve svědectví o prázdném hrobu, ale pak už je v každém něco jiného. U Matouše s ženami mluví anděl a Ježíš vzkáže apoštolům, že se setkají až v Galileji, a následuje epizoda se strážci, kteří o prázdném hrobě povědí velekněžím. Jsou to vojáci a patrně usnuli ve stráži, ale velekněží jim poradí, aby rozhlásili, že tělo někdo ukradl, a s římským místodržitelem že to nějak zařídí.
V Lukášově evangeliu se ženám u hrobu zjeví dva andělé a pošlou apoštoly do Galileje. Petr se sice o prázdném hrobě sám přesvědčí, ale svědectví žen nikdo nevěří. S Ježíšem se pak setkají až dva učedníci cestou do Emaus, kteří ho ale poznají až večer při lámání chleba. Potom se zjevil apoštolům a dalším v Jeruzalémě, poučil je, co se stane, a cestou do blízké Betánie jim požehnal a vystoupil na nebe. A konečně u svatého Marka viděly ženy v neděli ráno u prázdného hrobu anděla, který apoštoly také poslal do Galileje. Zjevení je tak vyděsilo, že o něm nikomu neřekly. Následuje velmi stručný závěr, který pár slovy zmiňuje, co je v ostatních evangeliích, až po „vzetí do nebe“. O Galileji už žádná další zmínka.
Už dva tisíce let se vykladači snažili tyto čtyři zprávy nějak skloubit dohromady, a někteří upřímně uznali, že marně. Záhadu ještě podtrhují dvě okolnosti. Předně je tu překvapivě mnoho věcí, které nedovedeme pochopit. Ježíš se zjevuje jednou v Galileji a v Markově evangeliu zřejmě v Jeruzalémě. Jeho nejbližší ho dlouho nepoznají a „oči se jim otevřou“ až když se s nimi loučí. Prochází zavřenými dveřmi, a zároveň s učedníky jí a Tomáš dokonce nahmatá jeho jizvy.
Moderní člověk, zvyklý na falšování dokumentů, si možná pomyslí něco o přepisování historie, jenže to je právě u evangelií krajně nepravděpodobné. Řecký text evangelií se zachoval ve stovkách starověkých rukopisů a nejstarší zlomky na papyru jsou zřejmě ze druhého století, podobně jako citáty v prvních křesťanských spisech mimo Bibli. Někdo by mohl podezřívat církevní cenzuru, jenže máme několik starých rukopisů, kde chybí závěr Markova evangelia (Mk 17,9−20). Je to jediná významnější odchylka v celé pasáži o Ježíšových zjeveních po vzkříšení a ty rukopisy nejsou z nejstarších.
Dovolil jsem si stručně shrnout neshody v tom, jak evangelia líčí Ježíšova zjevení a působení ve dnech mezi vzkříšením a nanebevzetím. Nemyslím, že je rozumné o nich mlčet a případně je nějak zastírat. V naší době se jim ani křesťan nevyhne a různí odpůrci nám je rádi připomenou. Proto si myslím, že je daleko užitečnější podívat se na ně přímo a pokusit se najít, jaký je v nich možná smysl. Můžeme vyjít z toho, že křesťanská tradice nám zachovala čtyři evangelia, která sice líčí jeden a tentýž život, působení a učení Ježíše z Nazareta, a přece se jen vzácně doslova shodují.
Už když se začal někdy ve 2. – 3. století tvořit závazný seznam knih, které církev přijala do souboru Nového zákona, stoji na jeho začátku čtyři evangelia. O dalším složení Nového zákona se vedly dlouhé diskuse, ale evangelií se vůbec netýkaly. Otázku otevřel syrský učenec Tacián (+174), který se pokusil čtyři evangelia sloučit do jednoho. Zdánlivě rozumný čin ale církev nakonec odmítla. Ne proto, že by chtěla nějak relativizovat evangelní zjevení, ale protože si uvědomila, že ani církev nemůže upravovat texty, které chápe jako inspirované. Přes všechno úsilí stovek učenců během mnoha staletí se záhadu rozdílů mezi evangelii nepodařilo vyřešit. Věřící – domnívám se – se musí smířit s tím, že o Ježíšově životě máme tato čtyři ne vždy shodná svědectví a žádná jiná. Může to však pokládat za jakousi nečekanou pečeť pravosti a spolehlivosti zachovaných biblických textů.
