DRUHÁ NEDĚLE Jan Křtitel/Slovo: Bohoslužba slova

Mt 3, 1 – 12

Jan Křtitel vystoupil se slovem, které bylo poutavé, přitažlivé a aktuální. Boží slovo je prvním komunikačním prostředkem, který Bůh užívá ke spáse člověka. Bible nás vtahuje do děje spásy, který je historický i současný. Slovo se stalo/stane tělem… Skrze své slovo Bůh chléb proměňuje ve své Tělo a Krev. 

Čtení z Písma. Po vstupních obřadech se posadíme, tzn. jsme připraveni naslouchat. Lektor přednáší biblické čtení od ambonu – oltáře slova – tak, aby byl vidět a slyšet. Boží slovo je pro nás stejně důležité, „výživné,“ jako Eucharistie. V neděli je první čtení zpravidla ze Starého zákona. Povětšinou        1. čtení nás připravuje na evangelium, kde Ježíš ustanovuje novou smlouvu, nový pohled na totéž starozákonní téma.

Zpěv po 1. čtení. Úryvek ze starozákonní knihy žalmů, písní, básní, modliteb. Žalm je reakcí, meditací, vysvětlením předešlého čtení a pomáhá nám u něho „zůstat.“ Tento způsob čtení Písma rozvíjí mnišská tradice, tzv. lectio divina: čtení (co), meditace (komu), zvnitřnění (proč), aplikace (jak). Žalm se má, pokud možno, zpívat. V neděli a o slavnostech slyšíme ještě 2. čtení, které je z apoštolských listů. Jde o svědectví víry v generaci apoštolů, jejich zkušenosti a někdy i dost praktické rady života ve vztazích, který se po staletí nemění. 

Zpěv před evangeliem. Mimo Půst tzv. Aleluja před evangeliem. Je to oslavný zpěv před nejdůležitějším textem bohoslužby slova. „Chvalte Pána“ za to, že přichází ve svém slově. Proto z úcty ke slovu evangelia stojíme. Postoj nám dovolí osvěžit mysl změnou polohy těla. Jde tedy o co nejlepší disponovanost ke slyšení Slova. 

Evangelium. Stojíme v úctě ke Kristu. Ježíš nás prostřednictvím biskupa, kněze, jáhna oslovuje. Odpovídáme jasně a nahlas. Při slyšitelné odpovědi dávám najevo, že jsem zde, ne jinde, fyzicky i v myšlenkách. To se ostatně děje i při jiných svátostech: „Zde jsem.“ „Pán s vámi.“ „I s tebou!“ Slovo není vždy jednosměrné, ale vždy jde o dialog lásky. Bůh se ptá, zda „může promluvit.“

Homilie (vyučování, povzbuzení, aplikace). Aktualizace a zpřístupnění Božího slova. Nemá to být přednáška a výklad Katechizmu. Při homilii sedíme.

Vyznání víry. Chvilka ticha by měla oddělit slyšené od naší odpovědi. V neděli a o slavnostech potvrzujeme, že slyšené Slovo utváří naši víru. Společně jej recitujeme nebo zpíváme. Je to společný úkon víry významný i pro každého z nás jednotlivě. Každý se svým hlasem „tvoří“ víru církve. Při recitaci si vzájemně nasloucháme, abychom se modlili a vyznávali společně, i to je velký vklad do atmosféry církve, nejen na této liturgické rovině.

Přímluvy, Všeobecná modlitba věřících. Přímluvami „otevíráme“ dveře světu a jeho potřebám. Do tohoto shromáždění v tuto chvíli patří všichni a nejsou nám lhostejní. Princip solidarity. To je plod slyšení Slova a Vyznání víry. Myslíme na křesťany, církev, na politiky, veřejné činitele, na chudé, trpící, na naše místní společenství. Zde také prožíváme své všeobecné kněžství, každý pokřtěný. 

Bůh se ptá, zda „může promluvit.“ Dovolíme mu to?

Nasloucháme homilii (kázání) jako poselství Božímu, ať už jsou nedokonalosti a mezery kazatele jakékoliv?

Je mé Vyznání víry slyšet? Je jakákoli má odpověď na výzvy kněze (celebranta) slyšitelná?