ČTVRTÁ NEDĚLE „Znamení a poslání” – Přijímání a Závěrečné obřady

Mt 1, 18 – 24

Prožitá eucharistie na nás zanechává stopy. Je tomu tak? Tak jako biblický Josef byl konfrontován s tajemstvím Vtělení, i my jsme pozvání k životu z tajemství eucharistie. Neporozumíme všemu. Přijetí tajemství znamená věřit. Přijetí tajemství znamená i přijmout svůj vlastní život se vším neporozuměním, které nás někdy tíží, a tak věřit Bohu, sobě i druhým lidem.

PŘIJÍMÁNÍ

Communio, lat.: společenství. Modlitba Páně – „Otče náš“ připravuje na přijetí Eucharistie. Zažitá praxe říká, že jde o hlavní modlitbu. Není tomu tak! Nově zdůrazňujeme Eucharistickou modlitbu tím, že všichni povstaneme na Doxologii (viz. minulá neděle). Tím, že se Otče náš modlíme společně vyjadřujeme propojení s naším domovem, vzpomeňme na naše osobní, domácí, rodinné modlitby při stole (před jídlem, před důležitým rozhodnutím…). Kněz pokračuje slovy „Vysvoboď nás ode všeho zlého…“ Jde o rozvinutí poslední prosby Modlitby Páně, říká se mu tzv. „embolismus“ řec.: embalein – zařadit, včlenit. Je to včleněné rozvinutí prosby o ochranu před vším zlým.

Pozdravením pokoje nás Ježíš „zdraví,“ tak jako pozdravil své učedníky po zmrtvýchvstání. „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi…“ Přijímáme Ježíše a víme, že jsou zde lidé kolem nás. Podáváme si ruce a říkáme „Pokoj tobě!“ Nikoli „pokoj vám.“ Protože Eucharistie nás spojuje v bratrství (i když se osobně znát nemusíme). Patříme k sobě a Eucharistie je naším společným darem.

V Lámání chleba kněz spouští malou částečku Těla (chleba) do kalicha s Krví (vínem). Ježíš vzal a lámal, vydal se každému. Symbolicky při přijímání Eucharistie dostáváme z rozlámaných „kusů chleba.“ Všichni jíme „z jednoho“ chleba. Chléb nás spojuje, proto communio, komunita, společenství. Kněz rozděluje ostatním (přijímáme, nebereme si sami ze stolu). Jako rodiče rozdělují dětem. Přijímáme z praktických důvodů zpravidla pouze Tělo, ale nezapomínejme, že tím přijímáme celého Krista i jeho krev (totéž platí i opačně, pokud z nějakého důvodu přijímající nemůže přijmout chléb). Přijímáme dvojím způsobem: do úst, nebo na ruku. Vždy je třeba dostatečně v předstihu se rozhodnout pro jeden způsob a s ním včas stanout před podávajícím. Dát zřetelně najevo, jak chci přijímat. Hlasité „Amen“ kněze (podávajícího) ujistí o tom, že dotyčný ví, Koho přijímá… V obojím případě je třeba „připravit“ „bezpečné“ přijetí Krista pod způsobou kousku chleba. Zvláště při přijímání na ruku. Používáme obě ruce, čisté dlaně, bez rukavic (při podávání ruky druhému také sejmeme rukavici na znamení úcty). Svatý Cyril Jeruzalémský píše: „Učiň levou rukou trůn pravé tak, že bude moci přijmout Krále, a když jsi vyhloubil dlaň pravé ruky tak, aby přijala tělo Kristovo, řekni: Amen.“ Ruce připravme tak, aby kněz v zorném úhlu mohl včas rozpoznat, že jde o přijímání na ruku. Pravou rukou vložíme Tělo Páně do úst buď ihned na místě, nebo můžeme poodstoupit dva kroky a vytvořit pro sebe intimnější prostor přijetí. V žádném případě a z jakéhokoli důvodu Eucharistii neodnášíme „s sebou.“ Kněz či podávající by měl v zorném úhlu toto kontrolovat. Jde o velký poklad církve!

Poděkování patří k dialogu setkání. Po tom, co se vrátíme do lavice, děkujeme společným zpěvem nebo tichem. Tak „zažíváme“ ve svém nitru svátostného Krista.

Modlitba po přijímání. Po osobním a společném (zpěv) poděkování za dar Pokrmu ještě kněz pronáší modlitbu, v níž slyšíme, že např. pro svaté, mučedníky, panny…, byla Eucharistie pokrmem života, na cestu, při nesení těžkostí, ale i radostí. Všichni pět stvrzujeme svým Amen.

Závěrečné obřady

Po možných aktuálních sděleních ze života farnosti (hlavně v neděli) následuje Požehnání a propuštění. Kněz nad lidem vyslovuje požehnání. Prosí o dobro. Benedictio, lat.: požehnání, dobrořečení. Ať „výsledkem“ našeho slavení eucharistie je dobro, dobré slovo, ať ovládáme své slovo, tělo, ať světu vládne dobro, skrze člověka, který svým životem ukazuje na nadvládu Boží. 

„Jděte ve jménu Páně“ znamená poslání. V plodech a darech eucharistie máme sílu být křesťany zcela i mimo kostel, i mimo „chráněné prostory“ víry. Nemusíme mít strach, ale vnitřní radost z takového prožitku. Proto odpovídáme: „Bohu díky.“