1. a 2. listopadu
S podzimem přichází čas, který lidově nazýváme „Dušičky“ (2. listopadu). Zní to tajemně a melancholicky. Ale význam těchto dnů není magický, ale má v nás upevnit zdravý pohled na život tady a teď. Abychom prožili hodnotný čas a tak se připravili na život po smrti – věčnost (stav bez času).
Lidé vždy vzpomínali na zemřelé, vzpomínali na jejich život a vždy si představovali nějaký „prostor“, který člověka čeká po smrti. Naše víra dává tomuto „prostoru“ konkrétnější obrysy. Z pohledu víry vlastně nejde ani tak o prostor, jako o stav (a už vůbec ne o pohádkové představy o vodníkovi s dušičkami pod pokličkami). Člověk je ze své lidské přirozenosti chybující, hříšný. Bůh – Ježíš z Nazatera nám dává šanci, jak nad touto vrozenou dispozicí ke zlu zvítězit. Ježíš vstoupil do našeho života a přinesl nám to, co nazýváme svatostí – čistota života a svědomí. O ni má každý křesťan usilovat. Neznamená to, že už nejsme schopni jednat zle, ale můžeme dokonale litovat všech špatností, chyb a hříchů. Bůh nám odpouští. Tak se staráme o svou duši – stav našeho vědomí, je to hodnota našeho života, kterou nejde lidskými prostředky zvážit. Proto je pro nás útěchou a nadějí, že celý náš život jednou zhodnotí Bůh, který je nade vším. Proto se modlíme za duše našich zemřelých, aby je Bůh přijal do stavu dokonalé svatosti v jeho náručí – mimo tento svět a čas.
Že stav svatosti je reálné pokračování života po smrti, dokládá nekonečný seznam těch, kteří byli před námi a vzali nabídku Božího odpuštění ve svém životě vážně. Proto nejprve slavíme Všechny svaté (1. listopadu).
