5. neděle postní – impulsy

Kříž svatého otce Benedikta

Impuls: SMRT/ŽIVOT

Písmo: Jan 12, 20 – 33

Benediktův kříž: N D S M D

Non Draco Sit Mihi Dux – Drak (ďábel) ať mi není vůdcem

V našich zeměpisných šířkách Velikonoce připadají do jarního období, kdy současně s Passio Christi (tajemstvím trpícího Krista) pozorujeme v přírodě proces tvorby nového života. Rostlina plodí teprve po tom, co semeno padne do půdy, pak přinese užitek (srov. Jan 12, 24). Tak „vzniká“ i naše spása. Smrt – semeno, které je ukládáno do země – rodí nový život. Ježíš miluje člověka, proto dává život, aby člověk nezahynul (srov. Jan 12, 25). Bůh ale na nás nechává to jediné klíčové rozhodnutí: odmítnout smrt a přijmout život. Odmítnutí smrti znamená odmítnout hřích. K tomu jsme disponováni silou křtu. 

Doba postní

„Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen“ (Jan 12, 31). Poslední část Kříže svatého otce Benedikta koresponduje s poslední částí evangelia před ukončením Ježíšovy veřejné činnosti. Slyšíme Ježíšovo slovo před Poslední večeří. Soud spočívá v Ježíšově oběti kříže. Vládce tohoto světa – ďábel (drak) je přemožen Boží láskou přibitou na kříž. To je horizontála příčného břevna kříže (N D S M D). Chodíme po této zemi se vším, co k pozemskému životu patří. Je to přiznání naší opravdovosti. Jsme slabí a hříšní, sami se nezachráníme. Horizontála příčného břevna kříže je jasným „ne!“ všemu zlému: nebuď mi vůdcem (zlo). To je naše realita jasného odmítnutí zla, k takovému závěru spěje celá doba postní, k obnově křestního slibu, kterému předchází Zřeknutí se zlého. Jinými slovy, o velikonoční noci budeme říkat: ať mi ďábel neurčuje můj život; ano, chci žít ve svobodě dětí Božích, nikoli v otroctví hříchu a smrti. To vše jsme schopni říci jen ve světle Kristova kříže. Protože: „A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12, 32). Plodem našeho odmítnutí zla je čistá láska, kterou jsme doslova přitahováni k Ježíši. Tato láska nás předchází, předchází a provází naše rozhodnutí, díky loňským velikonočním svátkům se smíme připravovat na Velikonoce letošní – to je ta Láska, která nás předchází v zápase o dobro. A tedy jen díky onomu „dnes“ smíme očekávat věci příští a nenechat se decimovat negativními zprávami a ničit radost. 

Pandemie

Kolik lékařů, zdravotníků, dobrovolníků nasadilo svůj život v boji se smrtí… A tak také jednou bude Bůh pohlížet na jejich poslání a vydání se ze všech sil. Kdo by také dobrovolně šel do boje o život? Je to poslání a zároveň oběť. Ale z těchto dvou premis vyrůstá plod života věčného. „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny?“ (Jan 12, 27). Jak by ne? Ale právě do této „hodiny“ jsme všichni vrženi. Všichni cítíme svoji zranitelnosti, vnímáme své lidství jako nikdy před tím. Volba života v Duchu svatém dává naději a sílu vše přestát.

Aplikace pro osobní život – vztahy

Těžkých a bolestných situací je vždy dost a dost, mohou vést ke smutku a zlobě vedoucích až k smrti. Vzpomeňme, kolik dobré setby vzešlo v našich vztazích. To nás motivuje k ještě jednomu novému začátku, k volbě života, k zachování života. 

Křížová cesta – křížová cesta pandemií

XII. zastavení: Ježíš umírá na kříži

Nebylo vše marné? Není marná jakákoli snaha o dobro, když vidíme kolem sebe tolik zklamání, úzkosti a smrti? Kolikrát už jsem „zemřel“ kvůli pravdě? Byla to vždy prohra?

XIII. zastavení: Ježíšovo tělo snímají z kříže

Co nám zbývá z prodělaného utrpení? Je to vždy jen ztráta? Je čas utrpení vždy jen promarněný, nebo jsme v něm i něco dobrého nalezli? Je náš pozemský život to jediné, co máme?

XIV. zastavení: Ježíš uložen do hrobu

Jsme vděčni za místa, kde jsme se narodili, kde jsme žili? Stane se jednou náš životní odkaz semenem pro naše potomky? Je víra tím, co dává život? Máme dobrou zkušenost s trpělivým čekáním na to, co nám bylo slíbeno?