Povzbuzení pro dnešní den

Žalm 146, 6 – 10

Bůh o tom ví.

Jako otroci nutného stereotypu, milí farníci, si připadáme v karanténě. Čas plyne pomalu, v „normálních“ dobách naopak vše „tak letí,“ jak říkáme. V obou případech si můžeme připadat jako otroci času. Křesťanství vysvobozuje svým způsobem z jakéhokoli „otroctví“ v kterémkoli čase a místě. Neděje se tak, že bychom přestali počítat čas – vždyť naopak jindy bychom se nemohli setkat s přáteli, ale že do našeho času vstupuje mnohem silnější veličina – Boží láska. Ta dovoluje apoštolu Pavlovi napsat majiteli otroka, který se jmenuje Onezimos, aby svého sluhu přijal za bratra (srov. Flm 7 – 20). Je to jeden z kroků změny pohledu člověka na otroctví, do té doby „běžného“ stavu. I když my jsme uzavřeni a už znaveni, vstupuje do naší situace mocnější síla Boží lásky, která nám umožňuje vše zvládnout. Nechtějme po sobě artistické asketické výkony, ale přijměme dobrou zprávu o věrnosti Boží. Ta nám umožňuje „přežít.“

S vědomím, že Bůh ví o každém našem dni, žehná P. Václav

Tit 2, 1−8.11−14

Světelný odraz.

V minulém týdnu tak procházím naším klášterním ambitem. Vidím, že v jednom rohu klášterní chodby (u druhé zpovědní místnosti) je něco jinak. Odstín žlutooranžové plynule přecházející do obvyklé barvy slonové kosti. Taková barevná kombinace v těchto místech není obvyklá, tzn. něco není v pořádku, prasklý vodovod, průsak z porušené střechy…? Jak jsou předsudky zavádějící a někdy opravdu škodlivé se ukázalo záhy. Byl to odraz krásně do žluta probarveného stále rostoucího stromku, který můžete všichni spatřit v prvním okně vpravo při vstupu do farní chodby. Pravda, k dnešnímu dni je zcela bez listí. Ale všichni jsme schopni přidržet v mysli a srdci krásné vjemy, které povzbudí, zvláště pak všechno to dobré, co nám Bůh dává, i když už „opadá listí“ a čas nás vede dál. Věřím, že podobný „odraz“ si každý může najít a pozastavit se nad ním. Vidět v něm projevenou dobrotu Boží (srov. Tit 2, 11). Slunce svítí i skrze inverzi lidské zranitelnosti, skrze nemoci, epidemie, násilí a války. Podobně jako Ježíšův hrob ozářil odraz světla skrze pruhy plátna, do kterého byl Spasitel zavinut. Ať se nám nejen dnes daří vidět, co zdánlivě do našeho „prostoru“ života nepatří. Taková anomálie může příjemně překvapit i povzbudit.

S požehnáním + P. Václav 

Flp 4, 10 – 19

Zápas o kladné položky.

Jako ve vězení, tak, milí farníci, možná prožíváme tyto dny pandemie. Na některé z nás to už doléhá více než na jaře. Svatý Pavel dnes děkuje za pomoc, kterou mu poskytují obyvatelé severomakedonského města Filipy. Jeho Filipané, jeho církevní obec, navštívil ji na své první apoštolské cestě. Radost mu nemůže vzít věznění pro Krista. Naše „vězení,“ karanténa, zákazy vycházení, to vše má jiné důvody, ale radost se i tak může vytratit. V této situaci je těžké setrvávat dlouho, už také proto, že je to letos podruhé, druhá vlna, další uzavřenost. Je dobře, že se uzavřenosti bráníme, jsme stvořeni být s druhými. Zkusme vše dnes uchopit následovně: pocvičit se v tom být spokojeni s tím, co právě máme (srov. Flp 4, 11). „Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti“ (Flp 4, 12). Nemůžeme žít tak, jak jsme byli zvyklí, ale to přináší spoustu dobra. Dovedeme-li žít i v současném pandemickém odříkání s křesťanskou statečností, pak je to velký vklad do budoucnosti, investice, o jejíž rentabilitě ví jen Bůh. A je to kladná investice. Berme to jako výzvu, jako – do jisté míry – solidaritu s těmi na celém světě, které neznáme a za něž se pravidelně modlíme. Svatý Pavel hledá „hodně kladných položek ve prospěch vašeho účtu“ (srov. Flp 4, 17). Vydržet až do konce, to je kladná položka jednou do „závěrečného zúčtování.“

Statečný zápas o sebe, o dobro! + P. Václav 

Flp 3, 3 – 8

Co považuji za škodu?

V těchto dnech vzpomínáme na naše zemřelé. Vzpomínáme, co všechno nám s nimi pominulo… Se vzpomínkami na ně se nám vrací spoustu obrazů domova, krajiny, času. Na druhou stranu si představme, že by byli vystaveni současné situaci. Měli by dost sil? Možná ano, nevíme. Pán je povolal v čas pro ně příhodný. Moudrost Stvořitele, který život dává i bere (srov. Job 1, 21), tak činí naše vzpomínky na zemřelé lehčími. Zároveň nám v mysli vyvstávají i vzpomínky na naše pochybení, na to, co bychom v souvislosti s našimi drahým zemřelými už neradi opakovali. Víra v Boží milosrdenství nám umožňuje se k takovým myšlenkám postavit statečně. Naši zemřelí zůstanou v našich vzpomínkách, vše už vidí jinak. Byla by škoda, kdybychom jim přitěžovali neustálým sebeobviňováním. Věříme v milosrdenství pro ně i pro nás. Tato víra nám dovolí plně žít naději. Byla by tedy škoda právě v těchto časech, kdy není sil nazbyt, zatěžovat sebe i naše zemřelé tím, od čeho nám Bůh už jednou pomohl. Svatý Pavel pro nás žije poznáním radosti, kterou mu dává milosrdenství. Milí farníci, to je evangelium i pro těžké časy. 

S požehnáním do mlhavých dnů podzimu i pandemie! + P. Václav 

Flp 2, 5 – 11

Denní světlo.

Jeden příběh u nedávných dnů. Přišel mladý bratr za jedním moudrým a věkovitým pouštním otcem. Mladý bratr vyjádřil touhu být jako Jan Pavel II., jako Matka Tereza. Otec se zadívá na bratra, kterého přeci jen už trochu zná a takových otázek už od něj slyšel více, a se zkušeností vězněného pro evangelium říká: „To jsou mrakodrapy, bratře, my jsme zatím jen jako ve sklepení s malým okénkem, vidíme pouze chůzi lidí, kteří přecházejí kolem domu, ale vidíme je díky tomu zárodku světla. Tím, že si uvědomíme svoji nedostatečnost, ale také všechny ty dobré dary Boží, vystupujeme do přízemí, tam už je stálé denní světlo a vidíme nejen celé postavy, ale i krásu světa…“ Milí farníci, je za námi slavnost Všech svatých, každý z nás máme v sobě zárodek svatosti a snažíme se vystupovat vzhůru k „dennímu světlu.“ Zároveň zakoušíme zranitelnost a křehkost sebe i celého světa, který naše civilizace vytváří. Touhu po „výšinách svatosti“ realizujme upřímným pohledem do přítomnosti, poděkujme za svá dosavadní obdarování. Zjistíme, že jsme na „denním světle.“ Sice nepřebýváme ve vytoužených „vysokých patrech,“ ale zato vidíme druhé v jejich celé lidské důstojnosti. Ježíš „vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí“ (Flp 2, 7). On kráčel s námi po této zemi… 

Požehnaný den plný denního světla na této zemi! + P. Václav 

Flp 1, 18b-26

Pokračovat, nebo všeho nechat? Spoléhat a být přesvědčen! 

Jak bychom si přáli, aby ten nejistý čas pandemie už skončil, počítáme každý den, sledujeme matematické modely, čísla, výpočty. Je v lidské přirozenosti vyhlížet konec nesnází, snaha rychle zdolat obtíže, nikdo se v problémech rád nevyžívá, touží po dobru pro všechny. A konec měsíce nám nepřidá, když jaro je daleko. Bylo by snadné všeho nechat, nebrat telefony, nečíst maily, nereagovat. Je ale nesnadné pokračovat. Pro dnešek to naše cesta je. Apoštola Pavla přitahuje obojí: má touhu zemřít s Kristem, ale pro jeho obec, Filipany, je lepší, aby zůstal ještě naživu (srov. Flp 1, 23 – 24). Najděme si dnes nějaký důvod, proč „zůstat naživu.“ V souvislosti s dnešním reálným nebezpečím smrti běhá mráz po zádech. Svatý Pavel si nakonec vybral možnost pokračovat v cestě, aby u jeho oveček rostla radost z víry, přesněji, Pavel se na to spoléhá, je o tom přesvědčen, že ještě se svými zůstane (srov. Flp 1, 25; porovnej liturgický a Ekumenický překlad). Víme, že nakonec dnešní pisatel biblického úryvku zemřel nepřirozenou smrtí, ale plný života z Ducha. Každopádně máme na výběr i v této době, zvolit život s druhými a pro druhé, život se svatým Pavlem, život s Kristem, tzn. spoléhat se na Boží záměr, a tak žít v radosti přes všechny obtíže. 

Lehké spoléhání a přesvědčení přeji a k tomu žehnám! P. Václav 

Ef 6, 10 – 20

Víra není „do šuplíku.“

Divadlo Járy Cimrmana je známo kvalitním humorem postaveným na reáliích naší historie. Ve hře Blaník aktéři diskutují, zda by po staletí spící vojsko – aby bylo své zemi někdy co platné – nemělo přezbrojit. S nadsázkou sobě vlastní autoři cimrmanovské mystifikace upozorňují na měnící se svět a pokrok i na poli válečném. Dnešní biblický úryvek sice užívá militantních příměrů, nikoli však v dnes často používaném extrémistickém slova smyslu. Apoštol Pavel, dříve Šavel z Trasu, na základě své životní zkušenosti používá příměry z vojenské praxe, kterým jeho současníci dobře rozuměli. Klade důraz na výbavu křesťana, ta v konvenčních válkách má jen pramalou účinnost, ale v zápasech o lidskou duši je nenahraditelná. V dnešní situaci a při pohledu na reálie naší doby se možná ptáme, zda také naše křesťanská „zbroj“ není zastaralá, není jako z minulosti. Jako kdyby život podle pravdy, spravedlnost, odhodlanost, modlitba, víra byly „zbraně“ použitelné – podobně jako rytíři z hory Blaníku – pouze ve chvíli, kdy bude nejhůře. Tuto „zbroj“ se přeci nesnažíme každý den tříbit „do šuplíku,“ jen pro dobu „až bude nejhůře.“ Všechny ctnosti, „plná výzbroj Boží“ (srov. Ef 6, 11), to nejsou dary určené až na příhodný čas, ale jsou nám k užitku dnes. „Buďte v tom velmi bdělí“ (srov. Ef 6, 18), objevujme „akceschopnost“ Božích darů v přítomném čase, právě v tomto období je vše, co sv. Pavel jmenuje, dokonce nutnou výbavou k přežití: v uzavřených domácnostech, v samotě, v karanténě, v zákazu vycházení… To je naše dnes. Ale je to čas ve svobodě Božích dětí.

Přes všechna omezení buďme vděčni za tuto svobodu, která nezná hranic. Požehnaný den! P. Václav 

Ef 5, 21 – 33

Jako Kristus miloval církev.

Na závěr dne máte naplánovanou cestu za někým blízkým, kterého máte rádi a nechcete nic zanedbat. Víte, že i on/ona se na vás těší a možná i žije celý den z vědomí, že přijdete, co víc, vaši návštěvu potřebuje. Chcete mít vše potřebné zařízeno, celý den směřuje k této večerní cestě, která bude už bez zastávek a zdržení, vše potřebné vykonat za světla, dokud je čas… Jednoduše, udělat vše, co můžeme. Co je to „vše“? Odpověď najdeme v listu Filipanům: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Flp 4, 13). Vše, co dobrého chci vykonat, mohu jen v síle Kristově. Zjistíme, že toho není málo. Co konáme v síle Boží se stává „vším,“ je to naše všechno. Co říká snoubenec snoubence, muž ženě, rodiče dětem? Jsi moje všechno. Pak to, co do vztahu nepatří je nic. Ježíš pro svoji snoubenku církev vykonal vše, co mu Otec přikázal. Nic zbytečného. Je to Ježíšova jediná cesta s plnou vůlí a připraveností, bez zdržení a zbytečných návratů zpět. Vše, co Ježíš vykonal směřovalo do cíle jeho cesty. Vydat sám sebe za nás. Tak Kristus miloval církev, tak ji miluje, tak miluje nás. V tomto duchu sloužíme druhým z úcty ke Kristu, protože on posloužil nám až do krajnosti. Přeji vám sílu Kristovy lásky a vše, co v něm můžeme vykonat. 

Požehnaný den s vděčností za Ježíšovu službu prokázanou každému z nás, a tak celé církvi.

P. Václav

Ef 4, 7 – 16

Co mohu dělat?

To je asi naše častá otázka, co ještě můžeme? Stačí si otevřít Baladu o Juraji Čupovi v Povídkách z druhé kapsy. Karel Čapek upírá naši pozornost směrem k člověku, který si prošel mnohými strastmi a je schopen vytrvat až do konce. Co všechno člověk dokáže? Co ještě je člověka důstojné? Často žasneme nad kamenem padajícím směrem nahoru, místo dolů, ale povšimněme si toho všeho, co člověk dokáže z posledních sil. Nezapomeňme, že ony „poslední síly“ nejsou nikdy naše, ale z Ducha, jsou to duchovní dary. Všechny naše duchovní dary jsou stále použitelné nejenom pro nás samotné, naše rodiny a potřeby nejbližšího okolí. Máme tedy i my svůj úkol, i když si připadáme bezmocní. To je zázrak, a ten se děje v lidské duši, je větší než popřený zákon gravitace.

Přeji vám radost z vlastních duchovních darů, která se podobá úžasu nad podzimním sluncem probarvujícím stromy v naší klášterní zahradě.

P. Václav   

Ef 3, 14 – 21

Zakořeněni a upevněni v lásce.

Každý ví – a zvláště v této době – co znamená vysílení. Myslíme na lékaře a všechen personál udržující v chodu naše zdravotnictví. Fyzickou únavu s možností brzké regenerace jsme schopni brzy zvládnout. S dlouhodobým zatížením ve vypjaté situaci je to jiné, tam přichází na řadu naše psychická odolnost. Pro křesťana existuje ještě jeden zdroj: síla našeho ducha. Na konci letošní doby velikonoční a přes léto jsme mohli vydechnout a načerpat sílu Ducha svatého pro naše nitro, pro našeho ducha, pro našeho vnitřního člověka, protože někdy už pouze z něj jsme schopni brát, a to z posledních sil… Se svatým Pavlem dnes tedy prosíme o zesílení vnitřního člověka (srov. Ef 3, 16). Aby naše kořeny víry prorostly a pronikly hlouběji až ke spodním proudům prýštivé a pramenité vody. Mohou to být hlubiny naší křestní vody, kdysi, před lety, nebo nedávno…? Zjistíme tak, že láska, o které mluví sv. Pavel, není jen teoretický pojem a že přináší potřebné oduševnění našeho života. Přeji nám, aby se tímto zjištěním náš život zakořenil a upevnil v lásce, protože ta je mocnou zbraní v boji o život. Čerpejme z Velikonocemi vybudovaných zásob našeho ducha. Nezapomeňme, že den Páně, neděle, jsou „malé Velikonoce.“

K tomu vám žehná a je v duchu s vámi

P. Václav   

Ef 2, 12 – 22

Povzbuzení pro všechny.

Často slýcháme o rozdělení, rozdělení rodin, rozdělení mezi přáteli, rozdělení obyvatel jednoho státu, jistě je mnoho dalších příkladů. Je to bolestivé, a ne vždy se najde účinný lék. Máme jistě každý dost starostí v této době o své blízké, kterým často nemůžeme dát, co potřebují, zvláště rodiny v těžké sociální situaci, rodiče samoživitelé apod. Někdy už není komu, ani čemu věřit. Tolik rozcházejících se názorů na jednu jedinou věc, na jednu situaci. Jistě vnímáme, že se to vztahuje nejen k pandemii. Zároveň ale víme a cítíme, že nás cosi spojuje, že je zde určitá vnitřní síla, která prostupuje naši přítomnost, např. máme stále ochotnou mysl, jsme stále empatičtí… Základem je naše lidská přirozenost. Ježíš z Nazareta sám na sobě zrušil příčinu nepřátelství mezi lidmi tehdy danou zákony a ustanoveními (srov. Ef 2, 14 – 15). Sám na sobě zrušil důvody k rozdělení. U Ježíše Krista je to universální čin, pro nás všechny. My sami v přítomné čase můžeme napodobovat to, co udělal On: rušit příčiny rozdělení a hledat cestu zpět, k sobě, k druhým, doma v karanténě… Ať jsme pokřtění, nepokřtění, všichni máme skrze tuto osobní cestu přístup k naději. 

Pevnou cestu naděje pro tyto dny! P. Václav    

Sobota 28. týdne

Ef 1, 15 – 23

Moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat.

Kdo by si nepřál chápat a odhalovat? Odvěká touha po poznání je dar, ne břímě, jak se někdy může zdát, kterým je člověk jen vláčen dějinami, aby bezpečně doputoval ke svému cíli, protože ho ohrožuje mnoho úkazů lidmi způsobených nebo přírodou ovlivněných. Milí farníci, autor listu Efesanům píše o poznání, které nám dovoluje hledět „přes.“ Nejde o přezíravost, spíše o pohled skrze. Může to také znamenat „být nad věcí“ v tom nejpokornějším slova smyslu. Slůvko „skrze“ v našem slovníku víry používáme ve spojení s Ježíšem z Nazareta, On (Syn) je ten jediný prostředník mezi Bohem (Otcem) a námi. Jeho moc je nad všechny „mocnosti, síly, panstva“ (srov. Ef 1, 21). Ano, nad všechny síly i zákeřných nemocí, nad všechny mocnosti tohoto času a budoucího (srov. Ef tamtéž). Ježíšovo stálé vyzařování lásky je nad všechny naše obavy a strachy. Důkaz? Devítiletá Anička žije se svým tátou sama, protože maminka jí zemřela při porodu. Náhle tatínek umírá na mozkovou příhodu, Anička se ocitá sama. Po letech je už z dospělé Anny doktorandka na univerzitě a věda ji vede především k důkazům, a to i v oblasti náboženské. Jenomže poznává věřícího přítele, který jí vysvětluje víru v Boha. Anna žádá důkaz. Přítel se jí zeptá na tatínka a na lásku k němu. Pak se Anny zeptá: Máš důkaz? I když mnohé věci nemůžeme vysvětlit, přeci jich mnoho existuje právě skrze naši komunikaci, vzájemnou blízkost a touhu moudře věci posuzovat.

Pokojné a požehnané dny! P. Václav 

Čtvrtek 28. týdne

Ef 1, 1 – 10

Zpěv ducha? Zpěv Ducha!

Milí farníci, znáte to, když vás vezme za srdce nějaká melodie a neopustí vás půl dne, nebo dokonce celý den… Rezonuje až do konečků prstů a víte, že je to právě to pravé, co vám pomáhá vše zvládat. Už asi patnáct minut se tak nemohu zbavit jedné krásné slovenské lidové. Nám všem není v tyto dny zrovna do zpěvu… Nechejme tedy v sobě zpívat Někoho jiného. My křesťané věříme v Ducha svatého. Sílu, která dokáže pohnout skálou srdce. Začátek biblického úryvku pro dnešní den je píseň, hymnus na Božího Syna, člověka narozeného z rodu krále Davida. Stručné vyznání sv. Pavla… Úvod dopisu, kde Pavel neřeší konkrétní problém či situaci, ale prostě a přímo vyznává… Jeho zpěv, hymnus ať se stane i naší písní. Předložme Pánu vše, i to, co nelze pojmenovat, kde nemáme slov… Můžeme mít plné srdce všeho dobrého i zlého, co chceme Bohu říci, prosit, vytnout. Nebojme se, Bůh nebude nikdy zahlcen, překvapen, zaskočen, on nikdy není nepřipraven…

Hodně síly a trpělivosti ve všem! P. Václav 

8. října 2020 – Středa, Čtvrtek, Pátek 27. týdne

Lk 11, 1 – 26

Modlitba (Otče náš) – pozornost (kdykoli potřebuješ) – království (rodina)

1/3

Milí farníci, opět nastal čas. Je čas k modlitbě, je čas k pozornosti, je čas k rodině – abych parafrázoval knihu Kazatel (srov. Kaz 3, 1 – 8). Znovu jsme zkoušeni, ale už to není poprvé. V tomto týdnu čteme při eucharistii v kostele o tom, jak učedníci se ptají Ježíše, jak se mají modlit, ale ptají se ho teprve potom, co se sám Ježíš přestal modlit (srov Lk 11, 1). Dejme čas Bohu, on dává čas nám. Nespěchejme, i teď buďme v modlitbě trpěliví, nemůžeme chtít všechno ihned. Pane, nauč nás modlit se v čase druhé vlny. Volejme k Otci, Abba, ne k hierarchovi, k vládci s omezeným časem, ale volejme k Otci Ježíšovu i k Otci našemu (srov. Jan 20, 17).