Bělohorská bitva a český národ

Bělohorská bitva a český národ

Jan Sokol

V našich představách o sobě samých hraje od 19. století velkou roli historie. V zápase o politickou emancipaci byla velká minulost Čechů a Moravanů jedním z hlavních politických argumentů. Není jistě náhoda, že patrně nejprozíravější z českých politiků 19. století – František Palacký – byl historik. Jako protestant dobře viděl i náboženské konflikty v české minulosti, ale snažil se je představovat tak mírně, aby neohrozily úsilí vlastenců o kulturní a pak i politickou emancipaci celého jeho národa.

Od porážky Rakouska v roce 1866 utrpěla česká politika řadu neúspěchů, od jednání o rakouském dualismu po Badeniho pokus o uznání češtiny. Zklamaní čeští vlastenci začali ustupovat od Palackého opatrné loajality a začali Rakousko – Uhersko vnímat jako protivníka svých snah. Když vstoupil do hry zastaralý koncept spojenectví trůnu a (katolického) oltáře, začala se česká minulost chápat především ve světle těchto konfliktů a když Rakousko za války přitvrdilo v národnostní politice, začala značná část politicky aktivních Čechů národnostní konflikt ztotožňovat s historickým konfliktem české reformace s katolickou církví, jakkoli „pěšáky“ národního obrození byli z velké části katoličtí kněží.

Od poslední třetiny 19. století ovládaly českou společnost dva trendy, na první pohled neslučitelné, totiž rychlá sekularizace a vyostřování náboženského sporu. Oběma lze patrně vytýkat ledacos, nicméně těsnou a nerozlučnou spojitost mezi politikou a náboženskou konfesí viděli tito lidé vcelku správně. Pokud dnes chceme pokročit v porozumění české minulosti, nemůžeme do ní promítat hodnotové preference naší doby. Velké postavy, které formovaly naši minulost, byly často vůdci náboženskými i poltickými, i když samy by toto rozlišení patrně vůbec odmítly. Svatí Cyril a Metoděj, Václav i Vojtěch, i výrazní Přemyslovci vstupovali do konfliktů politických i náboženských, i když ještě ne s razancí třeba Petra z Chelčic, císaře Karla nebo Mistra Jana Husa. Husitské války byly také reakcí na hrdinskou smrt tohoto reformátora, vypukly však až pět let od jeho smrti a pokus o reformu mravní a církevní provázel také konflikt národnostní, hospodářský útlum a masivní přesuny majetku.

Pokud jsme se zde dnes sešli, abychom snad živěji a hlouběji pochopili význam českého stavovského povstání a jeho náhlého konce, měli bychom si po mém soudu všimnout těsného spojení konfesního konfliktu s politickým. Témata teologického sporu římského katolicismu s poměrně umírněnou utrakvistickou a radikálnější bratrskou a luterskou reformací po staletích ztratila na brizanci, byla vytlačena naléhavějšími anebo se ukázala jako zatížená nepochopením a nechutí porozumět.

Bělohorská bitva nebyla střetnutím teologů, nýbrž dvou hodně pestrých armád většinou najatých vojáků, kteří sotva tušili, oč se tu jedná. Dnes ale tušíme, že česká společnost se ocitla na rozcestí mezi klasickou monarchií a stavovským státem. Byli to většinou cizinci, žoldnéři z celé Evropy, kteří ji na tři staletí nasměrovali k jižní latinské a šlechtické kultuře, kdežto významná menšina zvolila měšťanskou kulturu severního Německa a Itálie, i když kvůli tomu musela opustit svou zemi.