Povzbuzení pro dnešní den

14. května 2020 – Svátek sv. Matěje, apoštola

Jan 15, 9 – 17

Nazval jsem vás přáteli.

Jak děti doma v karanténě vést k plnění školních povinností? Jak udržet jejich pozornost? Jak starším rodičům (prarodičům) poskytnout potřebný kontakt s jejich vrstevníky, jak je „udržet“ v naději, jak nepodléhat depresím…? Tak bychom mohli pokračovat. Nedělejme si iluze a nepodléhejme představám, že křesťan má přeci ve všem „pro strach uděláno.“ Křesťanství není báje ani pohádka. Tím spíše nepatří tento hrdinský výrok do vážného rozhovoru o víře a její praxi v nepřehledném světě. Prvním povzbuzením je pro dnešek citace z chvalozpěvu Te Deum, Tebe, Bože, chválíme. V první sloce jsme ve středu večer zpívali: „Když se vše v světě mění, ty sám jsi bez proměny“ (srov. Kancionál, Společný zpěvník českých a moravských diecézí, Praha 2013, č. 932A). Každý z nás jsme součástí světa, naší země, kultury, jsme to my, Bohem stvoření lidé, kteří se mění už se svým věkem, každou minutou našeho života jsme „jinými.“ Tak můžeme sami sebe zahrnout do té množiny proměnných tohoto světa. Proto je utěšujícím zjištěním, že je zde Někdo bez proměny, je zde Bůh neměnný ve vztahu k nám. Naše naděje ve všech okamžicích běhu světa je tedy ve věrnosti Boží. Ale naše věrnost? Zde navazujeme na včerejší evangelium. Druhé povzbuzení je tedy o stálosti, zůstávání. Máme zcela novou a nechtěnou zkušenost s tím, co znamená zůstávat pospolu… Aby mohlo toto společné přebývání být naplněno duchem evangelia, je třeba přátelství. A je to Bůh, který nás nazývá přáteli. Je to Ježíš, Syn Boží, který se sklání k nám v přátelství, ne už ve feudálním vztahu pána a otroka. Přátelství s Ježíšem znamená nenahraditelnou oázu naděje a nového začátku. To jsou plody velikonoční doby. „Vy jste moji přátelé“ (Jan 15, 14a), říká Ježíš, tento verš však pokračuje: „Když děláte, co já vám ukládám“ (Jan 15, 14b). Víme, jak se někdy potýkáme s tím, když někdo vyřkne pouhé „A,“ ale už neřekne „B.“ Přátelství předpokládá souhlas obou stran. Učíme se tedy vést sebe i druhé ke konání toho, co je třeba, i když je to v podmínkách dlouhodobě nesnesitelných… Nic jiného nezbývá, ale v tom je velikost člověka, který nevzdává další a další pokus. Skutečné přátelství nezamlčuje nic podstatného, ani to, že jsme se mohli zklamat, sebe, druhého… I to může být součástí naší cesty. Tak se naplňuje opravdový vztah. Tak je pevnost vztahu nezlomná a naše lidská jistota v tomto přátelství Božím nabývá konkrétních obrysů v nepřehledném světě.

Milí farníci, jsme nazváni přáteli! To je zpráva dnešního dne. + P. Václav