Bratři, co máme dělat?

4. neděle velikonoční – Neděle Dobrého Pastýře

Skutky apoštolů 2, 36 – 38

Čtení dnešní neděle nejsou právě snadná a na první pohled mluví o hodně různých věcech. V evangeliu se Pán Ježíš přirovnává k pastýři, který ráno přichází k ohradě s ovcemi, vyvolává je jménem a vyvádí je ven. Kdo ho slyší a poslechne, „bude moci vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Jenže už jeho posluchači „nepochopili, co jim tím chce říci“. To jste možná při čtení Písma sami také zažili, že se vám nějaké slovo, nějaká část jaksi neotevře, ne a ne ji pochopit. S tím si člověk sám asi nepomůže, ale možná jste už také zažili, že vám takové slovo někdy jindy zničeho nic vytane na mysli v jiné situaci – a najednou mu rozumíte. To je důležitá zkušenost: Písmo není učebnice a ke každému mluví trochu jinak, nebo aspoň jindy, a člověk si to pochopení nemůže vynutit. Musí počkat, třeba k němu při nějaké příležitosti promluví samo.

Tak je to třeba s dnešním Žalmem, který znáte i z Dvořákova zhudebnění. Dvořák neměl snadný život a zažil i velké tragédie, když mu umřely dvě docela malé děti. Kdo ví, kdy a jak k němu promluvila tahle nadšená a optimistická píseň člověka, kterému nic nechybí a nikdy nebude trpět nedostatkem? A přece se mu musela otevřít tak, že na ní postavil své Biblické písně a nakonec se s ní i proslavil. Jak se tenhle slavný Žalm asi modlili nešťastní Židé v koncentrácích a co si při tom asi mysleli?

S tím se naše životy nedají vůbec srovnávat, a přece i my, ačkoli žijeme pohodlně a v bezpečí, si spíš na něco stěžujeme a naříkáme, než abychom jásali, jak nás Hospodin vodí po pastvinách, nic nám nechybí a „štěstí a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života“. Ale ani tenhle nadšený Žalm není vůbec naivní a počítá s tím, že se mohu dostat i do „temnoty rokle“, do „údolí smrti“, jak říká jiný překlad. Jenže i tam se může přihodit ta neuvěřitelná a úžasná věc, že se člověk „nezalekne zla, protože Ty jsi se mnou“. To je zázrak víry, která může člověka i v samém „údolí smrti“ doslova obrátit vzhůru nohama. Tak, aby věci viděl úplně opačně, než se mu zdály.

Protože ani zdaleka nejsme odsouzenci v koncentračním táboře, chci to ukázat na docela prostém příkladě z dnešního čtení, z kázání apoštola Petra. Ten mluví k velkému davu lidí a chce je přivést ke Kristu. Všichni víme, jak se to dělá: musíte je nejdřív nějak pochválit, abyste si je naklonili, a něco jim slíbit. Zkušení demagogové to ještě zařídí tak, že je postraší nějakým nepřítelem a vyzvou, aby ho pod jeho vedením porazili a zničili. Když se jim podaří probudit v davu závist a nenávist, mají lidi spolehlivě na své straně.

Přesně opačně to dělá svatý Petr. Nechce je totiž získat pro sebe a mobilizovat proti nějakému nepříteli, ale chce, aby se sami „obrátili“. Místo aby jim lichotil, shodil vinu třeba na Piláta a vyzval je, aby mu šli rozbít okna, udělá pravý opak. Vypálí na ně, že Pána Ježíše, proroka a pomazaného Hospodinova, zabili oni. Pravda, ne sami, nýbrž „rukou bezbožných“, ale přece: vy jste ho zabili! A tady už začíná to „obrácení“. Ti lidé se na něho nevrhnou, ale jsou „zasaženi v srdci“, zarazí se a zastydí, a ptají se: „Bratři, co máme dělat?“ Umíte si takový dav představit? Dav, který neprotestuje, nekřičí a nehází kamením?

Stalo se něco podobného, jako když Pán Ježíš „obrátil“ dav, který chtěl právě kamenovat nevěrnou manželku. A Petr – s Duchem svatým – teď tenhle obrat dovede do konce: „Obraťte se!“ To znamená: ne jako dav, ale každý sám a do sebe. Dejte se pokřtít „na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého.“ To je ten zázrak, kterým vznikla církev, a který budeme slavit o svatodušních svátcích. A stal se právě při kázání.

Jan Sokol

3.5.2020