Povzbuzení pro dnešní den

27. dubna 2020 – Pondělí po 3. neděli velikonoční

Jan 6, 22 – 29

Pokrm, který zůstává k věčnému životu.

Pokrm na cestu, to si představit dovedeme. Ale pokrm na cestu do věčnosti? Příprava rodiny na výlet, to si rodiče představit dovedou, zabalit svačinu, pláštěnky – jak rádi bychom je teď do batůžku dětem přibalili… Ale déšť při dobře naplánovaném výletu? My dnes ale vlastně toužíme, aby nás už brzy zastihl déšť… A v tom tkví odpověď, milí farníci, na otázky, které doprovázejí dnešní evangelium: Kde končí naše lidská cesta a kde je hranice věčnosti? Jak dlouho je třeba se sytit, abychom dospěli do věčnosti? Situace nasycení zástupu (srov. Jan 6, 1 – 15) je podobná naší touze po vodě, respektive žízni vyprahlé půdy po blahodárné vodě. Toužíme po něčem, o čem sníme, nebo si myslíme, že je pro nás to nejlepší. Ježíš nás přivádí k hranici mezi tímto světem a věčností, dokonce nás přes ni převádí. Přivádí nás k hranici mezi naší touhou a tím, co je pro nás v Božích očích to skutečně dobré. I náš každodenní pokrm se pozvolna stává vzácným ve všech souvislostech naší přítomnosti. Velikonoční radost znamená mít čas uvědomit si, po čem, po kom ve skutečnosti toužíme. Jaké nasycení je to veskrze naplňující? Nebát se a věřit (srov. Jan 6, 29). To je výzva k prvními pracovnímu dni nového týdne, i když už můžeme být ze všeho unaveni, z nestandartního stereotypu… Ale, co je v tomto životě jisté? Nejistotu zahání víra, že Ježíš jde s námi, abychom už neměli nouzi, a hlavně ten opravdový duchovní hlad. Nebát se a věřit, to je docela odvážný čin, skutek, ke kterému dnes Ježíš vybízí.

Přeji vám touhu po Ježíšově pokrmu života… + P. Václav