Povzbuzení pro dnešní den

14. dubna 2020 – Úterý v oktávu velikonočním

Jan 20, 11 – 18

Mezi anděli a „zahradníkem.“

„Marie Magdalská stála u hrobky a plakala“ (Jan 20, 11). Tíhu prožitého ještě více umocnil fakt, že pohřbený Ježíš není v hrobě. Ani po Ježíšově smrti není dovoleno jeho přátelům v klidu truchlit. Marie pláče, někdo odnesl jejího Mistra. Jakmile se nakloní do hrobky, odehrává se děj podivných setkání. Marie vidí dva muže, kteří jí snad mohou poradit a usměrnit její hledání, i přes vzlykot rozvážně reaguje. Nejsou to ale pouze dva muži v bílém rouchu uvnitř hrobu, za Marií stojí dokonce sám vzkříšený Ježíš, oslovuje ji a dochází k evangelijní proměně v radost. Všimněme si okamžiku mezi Mariiným pláčem a jejím pohledem do prázdné hrobky. Smutek a stesk nás paralyzují, jsme jako ochromení, přesto je člověk schopen vykonat ještě mnohem víc. Máme v sobě skrytý veliký dar vytrvalosti v utrpení a možná ještě větší sílu zvládat stávající situaci než za normálních okolností. Na tento dar jsme asi před hodinou vzpomínali se spolubratry při snídani ve vztahu ke spolubratřím benediktinům (a všem řeholníkům a řeholnicím), kteří před 70 lety byli zatčeni a jejich klášterní domy zrušeny. Tento dar vyvěrá z Ježíšova probodeného boku oslaveného ve zmrtvýchvstání. Ano, jsme schopni tohoto důležitého „naklonění.“ „Naklonila se do hrobky a viděla…“ (Jan 20, 11). Jsou to mnohdy drobné nuance okamžiků, vteřin, minut, které rozhodují o budoucnosti. Samozřejmě, že je podstatné finální Ježíšovo oslovení, ale děje se v kontextu času a místa. Přeji vám velikonoční „pohnutí,“ podobné tomu Marie z Magdaly. Nejen že můžeme spatřit ty, které nám Bůh posílá do cesty, ale může za námi stát i sám zmrtvýchvstalý Pán. Třeba ho napoprvé nepoznáme, ale – jak víme z dnešního evangelia, milí farníci – tím děj teprve začíná…

K touze objevovat, co nám Bůh pro dnešek připravil, vám žehnám! + P. Václav