Římskokatolická farnost u kostela sv. Markéty Praha-Břevnov

3. dubna 2020 – Pátek po 5. neděli postní

Jan 10, 31 – 42

Znovu se nadechnout a nechat se prohřát sluncem. 

Včera jsem z nějakého důvodu musel do centra a procházel ulicemi téměř opuštěné Prahy, všude klid, prázdné tramvaje… Slunce už hřálo jarními paprsky. To bylo povzbudivé. Vltava, Bohu díky, ve stále stejné hladině. Někdy máme pocit, že se utápíme, jsme v hluboké vodě, sice vidíme nad sebou hladinu, která je oknem pro sluneční svit a vzduch, a víme, že tam je svobodný život, ale i když chceme vyplavat sebevíc, nemůžeme… V této naší imaginaci je i Ježíš v dnešním evangeliu vystaven podobné situaci. „Pro dobrý skutek tě nechceme kamenovat, ale pro rouhání: ty jsi jen člověk, a děláš ze sebe Boha“ (Jan 10, 33). Ano, děláš dobré skutky, dokonce víme, kdo jsi (nebo si to myslíme), ale co říkáš, není podle našich směrnic. Je splněna jen pouhá třetina z požadavků a představ znalců Zákona (zákona). Stejně si v těchto dnech můžeme připadat i my. Jako by po nás druzí chtěli stále víc a více, a my už nemáme sil reagovat. Ježíš cituje Žalm 82, 6 na obranu svou, ale i každého z nás. Každého, kterému se dostává Božího slova. Dostali jsme Písmo, žijeme z něj, snažíme se z něj žít, tzn. je naším slovem, je slovem, který naplňuje náš život. Copak to je málo? Jistě, že je třeba poznávat Slovo stále, ale už náš křest je základem důstojnosti lidí naděje, radosti, víry, lásky. To je božské! Pokud žijeme každý den těmito ctnosti, není to málo. Tyto ctnosti povznáší ke Slunci, ke Kristu, který je naše záchrana a život.

Požehnání Boží všem na celý den! + P. Václav