Cestou do Emauz

3. neděle velikonoční

Lukášovo evangelium 24,13−35

Na toto evangelium jsme se jako děti vždycky těšili a nebyli jsme jistě sami. Jen díky tomu, že je lidé měli rádi, se mohlo stát, že sesterský klášter benediktinů Na Slovanech ve Vyšehradské ulici je pro každého pražáka prostě Emauzy. Vyprávění není tak strohé a stručné, jak to v evangeliích bývá. Dává si na čas, dovolí si i nějakou tu podrobnost a cestu do Emauz líčí tak, že radost ze setkání se zmrtvýchvstalým Kristem posluchač téměř zažívá spolu s těmi dvěma učedníky.
Jméno Emauzy, hebrejsky Hammat, znamená pramen, ale kde to místo leželo, přesně nevíme. Pozdější tradice váhala mezi třemi různými místy. Podle evangelia, jak jsme četli, to bylo z Jeruzaléma 60 honů, řecky stadií, to jest nějakých 11 kilometrů, a na takové cestě se už dá něco vyložit. Ježíš se k učedníkům připojil a dal se s nimi do řeči. Zeptal se jich, o čem spolu mluvili, a učedníci, kteří měli zřejmě čerstvé informace, ho poučili, co se ten den ráno stalo. Další příběh připomíná strukturu mše svaté: Ježíš cestou vykládá Písmo, Mojžíše a proroky, a když dojdou na místo, nechá se přemluvit, aby s nimi zůstal na večeři – a teprve při lámání chleba se jim dá poznat. „Jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“, říká evangelium, jako kdyby to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Jak může „cosi“ člověku „zadržovat oči“, aby nepoznal někoho, koho dobře zná a má ho rád? A ti dva učedníci dokonce o Ježíšovi a o jeho umučení právě hovořili. Jak to, že ho nepoznali?
Tady – zdá se mi – evangelium naznačuje, že příběh se odehrává už po vzkříšení a Ježíš v něm nevystupuje jako ten mladý muž z Nazareta, jak ho znali dříve. Ostatně už ráno u prázdného hrobu ho nepoznala Marie Magdaléna a Petr s Janem jako kdyby ho ram vůbec nespatřili. Teď k učedníkům hovoří tak, že jim „hoří srdce“, ale až večer při lámání chleba se to stane: „otevřou se jim oči“ a poznají, kdo to je. Ale na žádné shledání a vítání, jak by to člověk čekal, už nedojde, protože Ježíš najednou zmizí. Jako to v příhodách a setkáních se vzkříšeným Kristem bývá, všechno probíhá úplně obyčejně – a nejednou je to docela jinak. Evangelista nad tím ale ani nemrkne okem, nedává najevo žádné překvapení a vypráví dál, jako kdyby se nic zvláštního nestalo. To platí ostatně pro všechny příhody po vzkříšení, které se odvíjejí jakoby nic – až se stane něco úplně neuvěřitelného. „On jim však zmizel.“ Ani učedníky to nijak nevyvede z míry, ničeho se nelekají a neděsí, jen prostě mají radost, seberou se a vyrazí na noční cestu zpátky do Jeruzaléma.
S tímhle si našinec neví rady. Ve starověku na to byli lidé zvyklí a z prvních století po Kristu se zachovala spousta zázračných vyprávění, jenže jsou téměř bez výjimky mnohem fantastičtější a neuvěřitelnější. Ty, které známe z Bible, se vyznačují právě tím, že jsou většinou vcelku prosté a nenápadné a hlavně takové, že si náhodní kolemjdoucí nemuseli vůbec všimnout, že se něco mimořádného stalo. Za pár týdnů budeme číst ze Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého a tam se výslovně říká, že si mnozí lidé o apoštolech mysleli, že jsou opilí. Svatý Petr jim to vyvracel tím, že je teprve devět hodin ráno.
Něco podobného naznačuje i dnešní evangelium: z těch, kteří šli ráno k Ježíšovu hrobu, některé ženy měly vidění s anděly, kdežto jiní viděli jen prázdný hrob a výslovně se o nich říká, že Krista neviděli. Tak je to i s učedníky na cestě do Emauz. Ježíš se k nim připojil a dal se do hovoru, ale oni ho nepoznali, jako kdyby ho neviděli. Zato toho hodně slyšeli, když jim Ježíš vykládal Písma, a sami o tom říkají, že jim „hořelo srdce“. To by nikdo neřekl, kdyby šlo o nějaký sen nebo vidění: přinejmenším pro ně to byla skutečnost, a to nesmírně silná, i když Ježíše pozorně poslouchali, ale vlastně neviděli.
Tohle je možná ještě jiný klíč k celému příběhu. Židé, jak víme z Bible, se od nejstarších dob báli spatřit Hospodina, protože by pak museli zemřít. O Mojžíšovi se říká, že neviděl Hospodinovu tvář (Ex 33,20 a 23), ale směl ho spatřit „zezadu“. V Izajášově proroctví čteme, že prorok „viděl Panovníka“, to jest Hospodina, ale pak se mluví o tom, jak „okraj jeho roucha“ zaplňoval celý chrám (Iz 6,2). Také Janovo evangelium píše, že „Boha nikdo nikdy neviděl“, ale jeho Syn „nám o něm řekl“ (J 1,18).
Jak jsem se už zmínil, v evangeliu o cestě do Emauz, podobně jako i v jiných setkáních se vzkříšeným Ježíšem, Kristus vystupuje jako Syn Boží. Ne s blesky a hromy, ale přece tak, že ho lidé mají slyšet a pozorně poslouchat, ne si ho prohlížet. To je smysl židovského zákazu Hospodina zobrazovat: Bůh není žádný předmět ani postava, jak si to představovali třeba Řekové, kteří své bohy zobrazovali jako krásné lidi. Zatímco sochu čili modlu může člověk obdivovat, i když nemluví, Hospodin naopak mluví, ale nedává se vidět. Křesťané pochopili, že ani zákaz zobrazovat nestačí, a tak ho většinou zrušili. Člověk totiž může uctívat i modly, které není vidět, a naopak mu obraz nebo socha může pomoci, aby se v něm „rozhořelo srdce“.
Jenže člověk s hořícím srdcem si nechce Krista prohlížet, ale chce slyšet jeho slovo a nechat se jím v životě vést. Proto ho učedníci cestou nadšeně poslouchají, ale nepoznávají. Až když s nimi usedne k večeři a začne lámat chleba, “otevřou se jim oči“ a na okamžik ho poznají, ale hned nato jim Ježíš zmizí. Na tomto světě a v tomto životě může člověk Boha milovat, nemůže ho ale vidět. „Uvidět Boha“ bude jednou podle Ježíšových slov odměna těch, kdo mají čisté srdce (Mt 5,8), a svatý Pavel napsal, že „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“ (1K 13,12). Evangelium o cestě do Emauz to názorně předvádí a učedníci, když Ježíše poznali, jako by se na okamžik ocitli v nebi. Kéž nám Bůh dá, abychom se toho také dočkali.

Jan Sokol

26.4.2020