Modlitba za čas

Letošní nejkratší doba adventní nám připomněla, že čas je ten nejvzácnější dar. Čas by byl ničím a o ničem, kdyby nesloužil člověku, kdybychom se v něm nesetkali s druhými lidmi, zvláště s těmi nejbližšími. Bůh vstupuje do času a ukazuje jeho pravý smysl. Mít čas znamená mít Boha, mít víru, lásku, naději… I když obvyklý povzdech: „nemám čas“ může být objektivním konstatováním skutečnosti, říkám tím: „nemám naději, víru…, dokonce asi ani tu lásku, protože si nechci nechat rozbít program dne nečekanou událostí.“ Tak ale Bůh přišel na svět. Nečekaným způsobem. Na takového Spasitele čekáme? Ano, přišel rozbít zavedený stereotyp našich představ a zkušeností. I tyto svátky budou jiné (možná nečekané), pokud to Bohu dovolíme a opravdu jsme Advent prožili jako dobu očekávání. Pokud na něco, někoho čekáme, pak skutečně přijde, pak všechny sváteční zvyky nebudou jen kulisy. Bůh se chce setkat s námi, setkejme se i my spolu, pak určitě jinak prožijeme: „Nám, nám, narodil se.“ Narodil se sice do našeho krátkého času, do času lidského života a lidské slabosti – i jeho maminka Maria a pěstoun Josef při hledání přístřeší slyšeli: „nemám čas“ – ale On, Bůh, Spasitel, z pozemského času utvořil vzácný dar, věčnost, tím, že přijal všechny nesnáze. Pane, dej nám sílu přijmout vše, co nás čeká. Pak bude čas našeho krátkého života obdarovaný věčností… Kdo by nechtěl žít věčně!?

P. Václav